Tým peer konzultantů

Katka

Katka

Jmenuji se Kateřina, je mi 34 let a pracuji jako peer lektor a peer konzultant. Náplní mé práce je sdílet své zkušenosti s duševním onemocněním (posttraumatická stresová porucha, sociální fobie, obsedantně kompulzivní porucha, hraniční porucha osobnosti, emoční labilita) a hlavně téma zotavení. Zotavení je pro mne způsob a cesta, jak žít smysluplný život i s duševním onemocněním. Znamená pro mne změnu myšlení… Snažím se netrápit se tím, co nemůžu, ale radovat se z toho, co můžu. Nejšťastnější jsem, když si zabalím svůj batoh (stan, spacák, karimatka) a společně se svou nejlepší čtyřnohou přítelkyní Emilií se vydáme na cesty. Miluji přírodu, hory, lesy, moře, pláže… Na svých výpravách často spím v lese pod širákem a ujdu spoustu kilometrů. Když zrovna není čas či počasí na cestování, velmi ráda kreslím, stříhám, lepím, šiji a vyrábím všechno možné. Taky mně baví hraní deskových a karetních her, často a ráda poslouchám mluvené slovo, audioknihy a rozhlasové hry. Jsem velkým fanouškem sci-fi literatury a filmu. Mé motto: “Not all, who wander, are lost”,

“Travel is my therapy”, “Co tě nezabije, to tě posílí”, “Pes – nejlepší přítel člověka”.

Petra

Petra

Když jsem byla malá, chtěla jsem být dokonalá. Tak jsem hubla o 100/6, porucha příjmu potravy tu byla hned. První léčba na psychině, co by tomu řekla tchýně. K ubrání z mých nároků, chybělo už jen pár kroků. Doma to však bylo na nic, potkala jsem kluka, co už nebyl panic. Začali jsme spolu žíti, bylo to však znovu k blití. Utekla jsem do Prahy, tu počaly vše mé snahy. A copak bylo dobré v Praze? Drogy všude na podlaze. Super toxická psychózička, rozjařila moje líčka. A tentokrát v Bohnicích, dávali mi do plicích. Po Bohnicích znova drogy, jo na to jsem měla vlohy. Tak hopsá hejsa do Dobřan, ať mám budoucnost otevřenou do kořán. Táta volá „Komunitu na tě! dej si už život do latě“. Po komunitě šlo se na Vysokou, šlo to dobře s tou mou školou😊Sem tam ještě blázinec, a tu se objevil můj milenec. Z milence můj muž se stal a jak to bylo dál? Škola se mi povedla, za odměnu byla povidla. Na psychoterapii jsem chodila ráda. I NA-čka byla príma, i když sem tam přišla rýma. A taky ta zlatá medikace, někdy ji bylo málo, někdy více. Můj muž při mne pevně stál, byl to pro mne můj král. Kamarádů plnou pěst, možná čtyři, nebo pět. Občas přišly chmury, čas zachumlat se do peřiny. Našla jsem si i svého peera, takového fajnového netopýra. A začala mne i bavit manikúra, udělala jsem si kurzů fůra. A pak jsem se stala sama peer konzultantem a do budoucna možná začnu jezdit autem😊A to bude asi konec. Slyšíte? Už zazvonil nám zvonec😊

mde

Eugen

Jmenuji se Eugen a je mi 43 let. S psychickými problémy se potýkám od svých 22 let. Se stejnou nemocí (bipolární poruchou) se potýkala i moje matka, takže mezi příčiny vzniku mého onemocnění patřila i dědičnost. Svou roli ale sehrál i alkohol a drogy. Na mojí cestě k zotavení mi pomohla dobře nastavená medikace, psychoterapie, ale i moje koníčky, mezi které patří cyklistika a například Aikidó. V Dobrém místě pracuji jako peer konzultant a rád bych předával své zkušenosti s bojem s nemocí lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy jako já. 

Veronika

Jmenuji se Veronika, všechno začalo téměř bezprostředně po mém narození, nepřiměřeně jsem reagovala na hluk. Ve školkovém věku u mě propukla fobie z bouřky, dál už jsem sbírala zkušenosti jednu za druhou. Často jsem byla smutná a nešťastná. Nebývalo mi vůbec dobře a neuměla jsem se radovat, vnímala jsem i to, co bylo nereálné. Mé tělo je velmi citlivé a tak zvlášť citlivě pracuje s veškerými informacemi o tom, že něco není v pohodě, že na něco zapomínám a hlavně na sebe. Ve svých 13 letech jsem prodělala cévní mozkovou příhodu, dodnes si myslím, že velký podíl na tom mělo moje duševní rozpoložení. Z důvodu stavu, který se časem zhoršoval, jsem se setkávala jak se studijními tak životními neúspěchy a pády a cítila se díky tomu frustrovaná. A právě nyní jsem zocelená, zpátky na škole, která se blíží mým představám, vždycky jsem měla blízko k lidem a ačkoliv jsem se k práci peer konzultanta dostala vlastně docela náhodou, věřím, že všechny mé prožitky, které jsou velmi bohaté, mi budou ku prospěchu, tak proč je všechny schovat do šuplíku, když mohou existovat možnosti i tam, kde se nám zdá, že se dveře zavřely…?

Klára

Klára

Jmenuji se Klára a narodila jsem se roku 1978 v Praze. Léta jsem pracovala v komerční i neziskové sféře v oblasti obchodu, PR a marketingu. Mezi mé záliby patří psaní deníku, procházky, pingpong a jóga jako životní cesta. Také ráda maluji, jezdím na kole, vařím a jím. Od roku 2002 poznávám sama sebe i své limity skrze mánie a deprese, proto je pro mne práce peer konzultanta inspirativní a smysluplná. Moji přátelé mne mají spojenou s životním mottem: “Never give up!”

Adéla

Jmenuji se Adéla a narodila jsem se v roce 1994. Mám ráda čaje, seriály, knížky a Harryho Pottera. Ráda chodím do čajoven a do přírody. Studuji sociální práci na VOŠ a od února 2020 pracuji v Dobrém místě jako peer. Mám hraniční poruchu osobnosti a prošla jsem si terapeutickou komunitou Kaleidoskop, kde jsem byla rok a půl. Naučila jsem se pracovat s metodou DBT a to mi pomáhá fungovat v běžném životě. Ráda se s vámi projdu cestou zotavení.

Ivča

Ivča

Ahoj, já jsem Ivča a od prvního července pracuji v Dobrém místě jako Peer konzultant. Ráda sportuju, čtu, někdy i píšu, peču a učím se cizí jazyky. Také miluju poslouchání písniček a někdy zasednu i za piano. Je mi 23 let a téměř půlku svého života se potýkám s těžkou obsedantně-kompulzivní poruchou a úzkostmi. Kvůli tomu se u mě rozjela řekněme jakási závislost na jídle a sebepoškozování. Dvakrát jsem se dokonce i pokusila svůj život ukončit. Vyzkoušela jsem různé léky, podstoupila všemožné léčebné metody a prošla si i hospitalizacemi. Neustále jsem čekala na zázrak, který mě zbaví veškerého toho trápení a všechno bude zase jako dřív. Do té doby, než jsem pochopila, že onen zmíněný zázrak se ukrývá ve mně. Přijala jsem omezení, která má porucha s sebou přináší a snažím se hledat cesty, jež boudou schůdné i s nimi. A ty cesty existují, to je na tom to nejskvělejší. Věřím, že zázrak, jenž jsem v sobě našla já, se ukrývá ve všech. Pojďme ho spolu objevit…

Míša

Míša

Jmenuji se Míša, je mi dvacet pět a v péči psychiatrů jsem už od dětství. Vím, co je to mít těžkou depresi, úzkosti, sociální fobii, hraniční poruchu osobnosti, projít si velkými traumaty a poruchou příjmu potravy. Tu nejzásadnější pomoc jsem našla až v denním stacionáři, kde jsem se díky intenzivní terapii a práci na sobě velice posunula. Za dalších pár let jsem se začala mít úplně ráda, přijala svoje onemocnění a začala se věnovat svým koníčkům. Baví mě taneční improvizace, příroda, kreslení a pečení. Být peerem byl takový můj sen a slíbila jsem si, že až se budu cítit líp a projdu si cestu k zotavení, budu se tomu věnovat, předávat své zkušenosti dál a tím pomáhat sobě i ostatním. Už vím, jak na své onemocnění vyzrát, i když je mou součástí. Snažím se poskytnout bezpečný prostor lidem ke sdílení a podporu na cestě k zotavení.

Petr

Dlouho se věnuju fotografii, baví mě zachycení momentů a jejich připomínání později, jen proto vidět znovu ten okamžik. Má to v sobě magické kouzlo. Léta jsem se zajímal o esoteriku, o to jak funguje život, přečetl jsem hodně knih, až mě to posunulo od čtení k vlastnímu žití a uplatňování toho co jsem načetl. Baví mě hudba, práce se dřevem, sport, angličtina, knížky… Učím se stále nové věci. Před pár lety jsem nastoupil na cestu zotavení, je to hodně o způsobu života a odpovědnosti sama k sobě, učení se z chyb a neustálé narovnávání se ve vztahu k sobě i jiným lidem. Rád se podělím o své zkušenosti s depresí, úzkostí a schizofrenií a o to, jak jsem se dostal až sem na cestě životem. Protože cesta je cíl.