Sbírka Člověk mezi lidmi
Cílem sbírky je podpořit činnost zapsaného spolku Dobré místo a zajistit tak pro handicapované lidi možnost získat pracovní uplatnění odpovídající jejich osobním možnostem.
V případě, že byste rádi podpořili naši činnost, můžete na náš sbírkový účet zaslat libovolnou částku. V případě zájmu vám rádi vystavíme i darovací smlouvu pro odečtení z daní.
Číslo sbírkového účtu: FIO banka 2100498490 \ 2010
Podpořte naši činnost darem na základě darovací smlouvy
FINANČNÍ DAR: Předem děkujeme za finanční podporu v libovolné výši. Finanční prostředky budou využity na podporu zaměstnávání zdravotně postižených, nutné materiální zajištění chodu organizace apod. Předem děkujeme.
HMOTNÝ DAR: Nebráníme se jakémukoliv hmotnému daru, který bude svým charakterem odpovídat naší činnosti. Může jít i o služby, například grafické či tiskařské práce, o případné jiné spolupráci budeme rádi jednat.
Dotazy k poskytování finanční či hmotné podpory směřujte na e-mail: spolek@dobre-misto.cz nebo telefon 777 733 400 (Kancelář).
PROČ MÁ NAŠE ČINNOST SMYSL?
Odpovídají naši zaměstnanci:
-
Bála jsem se lidí. I několik dnů jsem vůbec nevyšla z bytu, až když jsem neměla co jíst, zašla jsem koupit to nejnutnější do krámku na konci naší ulice. Nepřekonatelnou hrůzou pro mne bylo jít někam odpoledne nebo večer. Přestala jsem chodit do divadel, na koncerty, na setkání s přáteli. Nebrala jsem telefony. Protože jsem minimálně komunikovala, začala jsem mít potíže s mluvením, zapomínala jsem slova, těžko jsem se vyjadřovala. Když už bylo nutné, abych se s někým setkala a mluvila, neměla jsem co říci a raději jsem mlčela a snažila se rychle odejít. Vytvořila jsem si svůj svět doma a v něm jsem chtěla zůstat.
V Dobrém místě pracuji dva roky. Nešlo to hned, nedokázala jsem chodit do práce každý den. Postupně jsem se ale strachu z lidí zbavovala. Pracovala jsem a setkávala se s lidmi také nemocnými, mnohdy stejně uzavřenými jako já. Nesmáli s mi, nevyžadovali komunikaci za každou cenu, nechali mě být, chápali mé problémy. Dělám práci, kterou umím a která je snad trochu přínosná. To mi dodává sebevědomí. Zase jsem se začala smát, vyprávět, dovolila jsem lidem, aby se ke mně přiblížili a trochu mě poznali. Těším se každý den do práce, je mi tam dobře.
-
Práce v Dobrém místě mi přináší pohodu a klid v mé duši. Rozumím si s lidmi, kteří jsou zde zaměstnaní. Hlavní výhodou této práce je, že mohu pracovat na počítači z domova a tolik se nestresuji jako jsem se stresovala v jiné organizaci. Protože trpím depresemi, tak docela dobře na Dobrém místě komunikuji se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi. Je také dobře, že mohu pracovat na zkrácený úvazek, protože beru léky na schizofrenii a ty mě docela uspávají. Usnu právě třeba i přes den (mám potřebu spánku i ve dne ) a je proto dobré pracovat na zkrácený úvazek.
-
Zaměstnání v občanském sdružení Dobré místo mi dává především možnost pracovat ve své původní profesi, se kterou jsem se už téměř musel rozloučit. Když jsem v polovině 90. let nastupoval na banální operaci, nenapadlo mne, že z toho bude půlroční neschopnost a následné omezení fyzického i duševního výkonu. Říká se, že i mistr tesař se jednou utne, a to samé se může stát i zkušenému lékaři, zvláště zavádí – li se nová operační metoda. Když jsem se po několika dnech probral z bezvědomí, měl jsem od podbřišku po hrudník obrovskou klikatou jizvu, ale hlásili mi, že díky ní budu žít. Mým největším přáním v tu chvíli bylo opustit co nejdříve nemocniční pokoj a vrátit se do práce. To se mi povedlo po více než šesti měsících, ale žádný nový elán mě tam nečekal. Hned první den jsem se dozvěděl, že mé noviny jsou prodané soukromníkovi a nikdo neví, co s námi bude.
Nový majitel nás přestěhoval z kanceláří do obří haly o velikosti tělocvičny, kde se nejenom psalo, ale i bouřlivě diskutovalo, hlučně telefonovalo, slavily svátky a v té době ještě kouřilo. Snažil jsem se psát jako dřív, ale nešlo to. Nedokázal jsem se soustředit, třásly se mi ruce, bolela mě hlava a hlavně jsem se cítil k smrti vyčerpaný. Nečekal jsem, až mě nový šéfredaktor vyhodí, jak se to později stalo mnohým mým kolegům, a našel jsem si práci v časopise pro zdravotně postižené. Ten však do necelého roku zrušili, a tak se mi s pomocí kamaráda podařilo najít zaměstnání v menších krajských novinách. Tam pro změnu došlo ke změně vydavatele, a tak následoval starý známý scénář.
Zbývala mi jediná možnost, a sice pracovat jako volný novinář na živnostenský list a při tom si hledat zaměstnání. Asi dva roky to fungovalo, ale pak začali vydavatelé šetřit, často mi nezaplatili ani pětinu z toho, co jsem napsal, ale žádné stále zaměstnání nebylo v dohlednu. Když se moje rodina dostávala do dluhů a jen díky pomoci rodičů nás nepřišel vystěhovat exekutor, začaly mi „téct nervy“. Po třech letech „fungování na volné noze“ jsem se psychicky zhroutil a skončil jako těžký pacient.
Z nejhoršího mi pomohl částečný invalidní důchod, nebyl však vysoký, a já se navíc potřeboval cítit užitečný. Díky ocejchování „zdravotně postižená osoba“ se mi podařilo sehnat kratší pracovní – většinou termínovaný úvazek jako hlídač, vrátný, lepič plakátů nebo šatnář. Byl jsem vděčný i za těch pár korun, kterými bývá oceněna nádenická práce, smysl života mi to však nedávalo.
Kontaktoval jsem řadu agentur zaměstnávajících zdravotně postižené, některé dokonce nabízely volná místa, ale vždy se jednalo o pozice pomocného dělníka. Co na tom, že jsem měl vysokou školu, u nás jsou všichni zdravotně postižení automaticky zařazováni do škatulky nádeníků. Výjimkou byli programátoři, kteří se občas našli hlavně mezi vozíčkáři, ostatní mohli bez ohledu na dosažené vzdělání maximálně zametat, lepit krabičky nebo sedět 12 hodin denně v zastrčené vrátnici.
Teprve práce v redakci občanského sdružení Dobré místo mi umožnila návrat k původní profesi a zbavila mě mindráků. Mými kolegy se stali vysokoškoláci nebo lidé, kteří nějakou školu studovali, a pro své (většinou psychické) onemocnění nemohli pracovat na otevřeném pracovním trhu. Zdejší prostředí jim umožňuje vykonávat kvalifikovanou práci v tempu, které odpovídá jejich schopnostem. Všude jinde by museli dělat nádeníky, na tomto pracovišti je respektována jejich lidská důstojnost.
-
V DOBRÉM MÍSTĚ pracuji jako invalidní důchodce III. stupně od 1.3 2012, tedy téměř 2 roky. V plně invalidním důchodu /dnes důchod III. stupně/ jsem přitom nepřetržitě od července roku 1993, tedy již více než 20 let. Důchod mi byl přiznán z psychiatrických důvodů s diagnozou –těžká smíšená porucha osobnosti s fobickými stavy strachu z lidí v mých zhruba 30 letech věku. Opakovaně a často trpím stavy fobie – strachu z lidí, které se projevují tím, že se někdy i na několik týdnů zavřu doma, nedokážu opustit byt v němž bydlím s rodiči, s nikým nekomunikuji, neberu telefony, nečtu sms-zprávy ani maily a trpím velmi silnými úzkostmi a strachy z toho, že mi lidé chtějí nějak uškodit/ např. připravit mě o důchod, znemožnit studium na dvou Vš, které dálkově studuji, znemožnit mi práci novináře apod./ Opakovaně a velmi často bývám hospitalizován v psychiatrických léčebnách-v posledních letech v PN Kosmonosy-pobočka Sadská.
Těžko bych ve svých fobických stavech mohl chodit denně do práce takříkajíc od – do /hodin/.
Když mám své fobické stavy nejsem schopen se ani dostavit ke svému ambulantnímu psychiatrovi, obvodnímu lékaři, natož, abych chodil pravidelně do klasického zaměstnání.
Protože mám velmi nízký invalidní důchod-necelých 8 000Kč, je pro mě téměř nezbytnou nutností si nějak přivydělat. Zhruba před 15 lety jsem tuto nutnost přivýdělku začal řešit externím psaním do různých listů. Tímto způsobem bez řádné pracovní smlouvy a pravidelné pracovní doby se mi daří si nějakou tu korunu přivydělat dodnes. Jsem ovšem placen jen za články které mi v novinách vyjdou a po zdanění 15 procenty se jedná jen o malé částky v řádu několika set měsíčně. Navíc ve fobických stavech psát nemohu, což sice mé externí práci nevadí, ale nedostanu v té době žádný finanční přivýdělek. Proto jsem se velmi dlouhou dobu pohyboval vyloženě na hranici finanční nouze a chudoby. Před cca. 5 lety jsem sice začal pracovat v o.s. BAOBAB – pobočka Kladno, jakési formě chráněné dílny pro psychicky nemocné. Tam jsem sice musel docházet pravidelně, ale jen na 4 hodiny a po 2 dny v týdnu. I během této práce se u mě projevovaly mé fobické stavy, kdy jsem do chráněného zaměstnání prostě nešel a to třeba i 3 týdny i déle. V o.s. BAOBAB naštěstí o mých psychických problémech věděli, a moje absence v práci mi tolerovali. Jen jsem po dobu, co jsem do o.s. nedocházel samozřejmě nebyl placen. Právě přes o.s. BAOBAB jsem se dozvěděl o práci novináře v DOBRÉM MÍSTĚ v Praze. Tam jsem se svou zhruba 15 – letou externí novinářskou praxí po asi 2-letém působení v BAOBABU přešel. Tato práce mi maximálně vyhovuje, protože mohu pracovat z domova a své články do DOBRÉHO MÍSTA posílat mailem. Nemusím být někde na určeném místě na pevně stanovenou pracovní dobu ,,od – do“, což je při mé psychické poruše to nejdůležitější. Fobické stavy strachu z lidí se mi sice opakovaně stále vracejí a dochází někdy i k situacím, že v DOBRÉM MÍSTĚ nedám o sobě třeba 3 týdny vědět, ale stejně jsem zatím o tuto práci nepřišel, protože v době kdy netrpím svými fobiemi dokážu napsat až několikanásobně více článků než je mou povinností. /viz. webové stránky www.lidemezilidmi./ Jiným způsobem než ten, jaký je praktikován právě v DOBRÉM MÍSTĚ bych jednoznačně pracovat nemohl, což je myslím z mého textu zcela logické. Práce v DOBRÉM MÍSTĚ mi zdaleka nepřináší jen pravidelný finanční přivýdělek, ale též naplnuje beze zbytku moje potřeby se alespoň nějak prosadit a být platný společnosti. V mém případě se psaní článků o zdravotně postižených lidech a organizacích jim pomáhajícím stalo již jakousi formou psychoterapie /jako je např. v psychiatrii často používaná arteterapie, nebo muzikoterapie./ Pro mě je prostě terapií psaní článků. Chtěl bych závěrem ještě zdůraznit, že mi i velmi vyhovuje pracovní kolektiv v DOBRÉM MÍSTĚ, kde jsou zaměstnáni pouze lidé s psychickými potížemi, kteří dokáží mou psychickou poruchu pochopit, což by v jiném klasickém zaměstnání zcela určitě nebylo. Práce redaktora v DOBRÉM MÍSTĚ je prostě v současné době nejen mou finanční, ale i psychickou nutností a život bez ní bych si už nedokázal představit. Pomáhá mi zvládat úspěšně i dálková studia na dvou VŠ., stejně jako některé další již ryze dobrovolné a bezplatné aktivity, jako je trenérství fotbalu u mládeže a pomoc ve sportovním oddělení okresního archivu v Kladně.
-
V dubnu 2011 jsem onemocněl schizofrenií. Dlouho předtím jsem nemohl najít rozumné zaměstnání. Po psychotické atace jsem měl ještě horší vyhlídky na uplatnění na trhu práce. Dostal jsem invalidní důchod a mohl se ucházet o chráněné zaměstnání. Nebyl jsem však toho schopný. Lékař mi ještě na podzim 2011 nedoporučil účast v programu Podporovaného zaměstnávání, přesahovalo to mé možnosti. Vše se obrátilo k lepšímu, když jsem sepsal příběh jednoho kamaráda a poslal ho do redakce Dobrého místa. Především na základě tohoto článku mi v létě 2012 Josef Gabriel nabídl místo novináře, což pro mě bylo velmi příjemné překvapení.
Zaměstnání v Dobrém místě je od té doby středobodem mých aktivit. Obzvláště mě baví sepisování příběhů jiných duševně nemocných, nyní chystáme sborník. Mám pocit, že dělám práci, která má smysl. V Dobrém místě panuje dobrá atmosféra, obzvlášť si rozumím s kolegou Michalem Kašparem, se kterým pracujeme na mnoha článcích společně. On je původně novinář, já sám vystudoval literární vědu, mám radost z toho, že můžeme dělat kvalifikovanou práci a vzájemně se k ní motivovat, což je pro duševně nemocného člověka obzvláště přínosné.
