Zaměstnání v občanském sdružení Dobré místo mi dává především možnost pracovat ve své původní profesi, se kterou jsem se už téměř musel rozloučit. Když jsem v polovině 90. let nastupoval na banální operaci, nenapadlo mne, že z toho bude půlroční neschopnost a následné omezení fyzického i duševního výkonu. Říká se, že i mistr tesař se jednou utne, a to samé se může stát i zkušenému lékaři, zvláště zavádí – li se nová operační metoda. Když jsem se po několika dnech probral z bezvědomí, měl jsem od podbřišku po hrudník obrovskou klikatou jizvu, ale hlásili mi, že díky ní budu žít. Mým největším přáním v tu chvíli bylo opustit co nejdříve nemocniční pokoj a vrátit se do práce. To se mi povedlo po více než šesti měsících, ale žádný nový elán mě tam nečekal. Hned první den jsem se dozvěděl, že mé noviny jsou prodané soukromníkovi a nikdo neví, co s námi bude.
Nový majitel nás přestěhoval z kanceláří do obří haly o velikosti tělocvičny, kde se nejenom psalo, ale i bouřlivě diskutovalo, hlučně telefonovalo, slavily svátky a v té době ještě kouřilo. Snažil jsem se psát jako dřív, ale nešlo to. Nedokázal jsem se soustředit, třásly se mi ruce, bolela mě hlava a hlavně jsem se cítil k smrti vyčerpaný. Nečekal jsem, až mě nový šéfredaktor vyhodí, jak se to později stalo mnohým mým kolegům, a našel jsem si práci v časopise pro zdravotně postižené. Ten však do necelého roku zrušili, a tak se mi s pomocí kamaráda podařilo najít zaměstnání v menších krajských novinách. Tam pro změnu došlo ke změně vydavatele, a tak následoval starý známý scénář.
Zbývala mi jediná možnost, a sice pracovat jako volný novinář na živnostenský list a při tom si hledat zaměstnání. Asi dva roky to fungovalo, ale pak začali vydavatelé šetřit, často mi nezaplatili ani pětinu z toho, co jsem napsal, ale žádné stále zaměstnání nebylo v dohlednu. Když se moje rodina dostávala do dluhů a jen díky pomoci rodičů nás nepřišel vystěhovat exekutor, začaly mi „téct nervy“. Po třech letech „fungování na volné noze“ jsem se psychicky zhroutil a skončil jako těžký pacient.
Z nejhoršího mi pomohl částečný invalidní důchod, nebyl však vysoký, a já se navíc potřeboval cítit užitečný. Díky ocejchování „zdravotně postižená osoba“ se mi podařilo sehnat kratší pracovní – většinou termínovaný úvazek jako hlídač, vrátný, lepič plakátů nebo šatnář. Byl jsem vděčný i za těch pár korun, kterými bývá oceněna nádenická práce, smysl života mi to však nedávalo.
Kontaktoval jsem řadu agentur zaměstnávajících zdravotně postižené, některé dokonce nabízely volná místa, ale vždy se jednalo o pozice pomocného dělníka. Co na tom, že jsem měl vysokou školu, u nás jsou všichni zdravotně postižení automaticky zařazováni do škatulky nádeníků. Výjimkou byli programátoři, kteří se občas našli hlavně mezi vozíčkáři, ostatní mohli bez ohledu na dosažené vzdělání maximálně zametat, lepit krabičky nebo sedět 12 hodin denně v zastrčené vrátnici.
Teprve práce v redakci občanského sdružení Dobré místo mi umožnila návrat k původní profesi a zbavila mě mindráků. Mými kolegy se stali vysokoškoláci nebo lidé, kteří nějakou školu studovali, a pro své (většinou psychické) onemocnění nemohli pracovat na otevřeném pracovním trhu. Zdejší prostředí jim umožňuje vykonávat kvalifikovanou práci v tempu, které odpovídá jejich schopnostem. Všude jinde by museli dělat nádeníky, na tomto pracovišti je respektována jejich lidská důstojnost.
